Stupidita 2.0

Autor: Martin Malý | 10.12.2006 o 20:58 | Karma článku: 10.96 | Prečítané  10025-krát

...a zatímco aktivisté hnutí za Trvale Udržitelnou Krávu rovnou klikají na Reakce, aby mi napsali, že nemá ani cenu podobné výlevy proti Web2.0 číst, protože oni PROSTĚ VĚDÍ a Američané přeci investují, tak ostatní mohou kliknout na odkaz pokračovanie článku a zalistovat se mnou opět knihou Základy stupidologie, tentokrát se zřetelem na věci okolo komunit, socioware a skupin vůbec.

Koukolík s Drtilovou definují stupiditu (a iracionalitu) jako protiklad kritického myšlení (a racionálna). Stupidita pro ně (a tedy ani v tomto článku) není hanlivý výraz, nepovažují ji za cosi, co je automaticky "špatné" a velmi správně upozorňují, že nad mnoha rozhodnutími se lze tázat, zda šlo o projev hrdinství, velikosti, moudrosti, nevědomosti, omylu, stupidity, iracionality nebo všeho dohromady. Stupidita dle Koukolíka a Drtilové není nadávka, není ani totožná s mentální retardací (autoři "mají za to, že nejefektivnější je stupidita tehdy, jsou-li jejími nositeli lidé s IQ nad 140"), nejde ani o nevědomost ani o omyl. Wellesova definice stupidity, kterou autoři používají, říká, že "stupidita je naučené poškozování procesu učení". Dále tvrdí, že jde o normální dysfunkční psychologický jev a že jde o "zhroucení mechanismu zpětné vazby mezi chováním a prostředím".

Laicky řečeno je stupidní chování takové, o němž lze z pozice nezúčastněního pozorovatele prohlásit, že jde o chování iracionální, vyšinuté, neadekvátní; že nerespektuje realitu, že vychází z nekritických úvah či že ignoruje možné následky. Stupidně se chová řidič, který v nepřehledném úseku předjíždí vysokou rychlostí do zatáčky, stupidně se chová člověk, který je přesvědčen, že když desetkrát padla červená, že musí příště už padnout černá, stupidně se chová člověk, který koupí něco impulsivně bez uvážení na základě teleshoppingové relace, stupidně se chová odborník, který je přesvědčen o důležitosti svého oboru pro ostatní lidi a domnívá se, že jeho nadšení musí sdílet i ostatní... Zkrátka stupidně se čas od času chováme všichni, a kdo říká, že on se nikdy stupidně nechová, tak lže a Bůh kvůli němu zabije koťátko.

Se stupiditou a jejími projevy souvisí pojmy neurotický a psychotický paradox. Neurotický paradox je chování, zaměřené na získání momentálního blaha nebo výhody bez ohledu na to, že v dlouhodobé perspektivě je toto chování zničující. Psychotický paradox je takové chování, které je bezprostředně škodlivé či neprospěšné, za příslib odměny či úspěchu ve vzdálené, neověřitelné budoucnosti.

Kouzelný příklad uvádějí Koukolík s Drtilovou: V průběhu kupónové privatizace sdělovací prostředky opakovaně přinesly informaci, že se průměrná cena kupónové knížky pohybuje kolem 30.000Kč. Přesto reklamní kampaň přiměla velký počet lidí, aby tuto knížku předali fondům Viktora Koženého na základě pouhého příslibu výplaty 10.000Kč za rok. Stupidní chování na základě psychotického paradoxu jak vyšité.

Z hlediska skupin je stupidita prospěšná i škodlivá, může napomáhat skupinové soudržnosti, ale může skupinu i rozbít. Skupina může být v ideálním případě chápána jako systém, v němž je v rovnováze objektivní, racionální, logické zpracování informací na straně jedné a idea spolupráce a skupinové soudržnosti na straně druhé. Obě tyto složky se mohou vzájemně narušovat, a při narušení této rovonováhy se začíná projevovat stupidita: Leckdy mohou objektivní a racionální informace zničit skupinovou soudržnost, na druhé straně může idea "spolupráce" narušit objektivitu a racionalitu při zpracování informací; extrémním případem je tzv. groupthink, viz dále.

Příklad: Existuje pracovní skupina, jejíž členům se navzájem dobře spolupracuje a která funguje. Pokud analýza prokáže silné rozdíly kvality a kvantity práce mezi jednotlivými členy, může to vést až k rozpadu skupiny. (Někdy stačí zveřejnit výši mzdy jednotlivých členů.)

Jeden z nástrojů stupidity je jazyk. Jazyk slouží pro výměnu informací a zároveň posiluje skupinovou soudržnost - leckdy už podle volby slov lze zjistit, do jaké skupiny mluvčí patří ("došlo k zajištění pachatele", "tak to je fak hustý, takovej megavýchit, to nedám", "dnešní doba je typická svou adorací individuality, fragmentarizace, kontemplativní samoty"). Některé prvky jazyka, např. eufemismy, mohou chránit člověka před úzkostí z poznání kruté reality, zároveň však mohou být zdrojem stupidity, která je určitým druhem sociálního obranného mechanismu; tento obranný mechanismus může být jak prospěšný (posiluje skupinu a tím zároveň chrání její členy), tak vysloveně škodlivý (může např. bránit rozpoznání škodlivého chování vůdců skupiny).

Podobně může být zdrojem stupidity i myšlenkové schéma. Schéma je nástroj, který člověku pomáhá rychleji řešit problémy, které již v minulosti úspěšně řešil. Na druhou stranu svádí k ignorování informací, které do tohoto schématu nezapadají, a tím může vést k vysloveně stupidním rozhodnutím.

Velmi zajímavou stupiditou je takzvaný groupthink. Nejde o "skupinové myšlení", spíš o "skupinovou stupiditu" obvykle vysoce inteligentních lidí. Lidé groupthinku propadají tehdy, jsou-li členy velmi soudržné skupiny, u níž snaha po dosažení jednomyslnosti převažuje nad motivací k zvažování jiných možných řešení. Ideálním příkladem je většina politických orgánů, komisí a podobných institucí (co třeba orgány EU?), dále skupiny expertů v různých oborech, úzké vedení podniků, armády, ale některé rysy lze vypozorovat i u aktivistů (občanských, ekologických, opensourcových i jiných) apod. Typickými příznaky groupthink jsou:
  • Iluze nezranitelnosti - přesvědčení o tom, že se skupina nemůže dopustit chyby, že vše dobře dopadne, že se skupina nemůže zmýlit
  • Racionalizace chyb - skupina označí nežádoucí skutečnosti žádoucími slovními nálepkami. Například "naše vojsko provedlo taktické zkrácení fronty a zaujalo předem připravené strategické pozice".
  • Víra v morální oprávněnost existence skupiny a jejích rozhodnutí. Vyplývá leckdy z přesvědčení, že "víc hlav víc ví" a že skupina nutně ví víc než jedinec, že je moudřejší, zkušenější a její rozhodnutí kvalitnější. (Víra v morální oprávněnost je typická pro ekoaktivisty či bojovníky za kdejaká práva kdečeho, nejlépe toho, co jim samotným nehrozí.)
  • Sdílení myšlenkových stereotypů a schémat
  • Autocenzura - členové skupiny vědomě potlačují "nežádoucí" či "hříšné" myšlenky, popř. se z nich "vyzpovídají" skupině či nadřízenému. "Hříšné myšlenky" jsou často racionální úvahou, která nezapadá do schématu. Vyzpovídání provozují např. křesťané nebo komunisté ("soudružská sebekritika před kolektivem").
  • Iluze jednomyslnosti - vzniká, když členové skupiny nevyjadřují své skutečné mínění a hovoří pouze o bodech, v nichž se skupina shoduje. Pokud nikdo nevyjadřuje nesouhlas, posiluje se tím iluze jednomyslnosti.
  • Tlak na nonkonformní členy - groupthink vytváří pocit bezpečí a harmonie. Tlak skupiny na "zlobivé" pomáhá tento pocit udržet.
  • Ochrana před negativními informacemi - této činnosti se často někteří členové skupiny chápou spontánně a snaží se ochránit nejen sebe, ale i další členy skupiny před negativními informacemi ("strážci mysli", mindguards).

Pod vlivem groupthink stupidity přestává skupina uvažovat o alternativách; volí jednu myšlenku, které se drží. Přehlíží, ignoruje nebo potlačuje námitky či skutečnosti, které svědčí v neprospěch této myšlenky, přehlíží rizika zvoleného řešení, nehledá informace pro rozhodování, ale pro podporu svého řešení, chová se tedy iracionálně a stupidně.

Stupidita má leckdy příčiny emoční či sociální. Příčinou tak může být poslušnost, tedy chování takové jaké požaduje autorita, i když je takové chování leckdy iracionální (např. poslušnost "učitelů" v Milgramově experimentu). Za normálních okolností jsou poslušné asi dvě třetiny populace, bez ohledu na pohlaví, vzdělání či původ. Poslušnost se tak stává velmi častým zdrojem stupidity ("jen jsem plnil rozkazy" je snad nejklasičtější ukázkou "stupidity z poslušnosti").

Další příčinou je například konformita, tedy snaha chovat se tak jako ostatní. Leckdy jde o iracionální jednání - pokusy prokázaly, že většina lidí podlehne tlaku skupiny ve snaze "neodlišit se" natolik, že přestanou věřit vlastním smyslům. Konformita dokáže způsobit to, že člověk správně rozpozná informace, správně je zpracuje, ale uvěří spíš svému okolí a převezme jeho názor, který je třeba i naprostým opakem jeho (správných) úvah a závěrů. Bude-li skupina tvrdit jednotlivci, že nebe je zelené, tak dotyčný nejen že může převzít názor skupiny, ale dokonce může to nebe vnímat jako zelené.

Příslušnost ke skupině rovněž bývá příčinou stupidního chování, které se projevuje nejen groupthinkem, ale třeba i odlišováním "my" od "oni". Skupina je pak přesvědčena o tom, že "my" jsme ti v právu, ti co mají pravdu, ti lepší, výjimeční, a přenáší ("propůjčuje") toto přesvědčení svým členům.

A tím se dostávám k tématu, které jsem naznačil v úvodu, tedy k souvislosti sociálních skupin a komunit se stupidním chováním.

Ve vztahu stupidity ke skupině lze říct, že skupině je stupidita leckdy prospěšná - stupidita může skupinu stmelovat či vytvářet (skupina Svaté Krávy je často příkladem skupiny udržované stupiditou, iracionálním přesvědčením o důležitosti Svaté Krávy a nekritickou vírou v ni - a Svatou Krávou může být Firefox, Tokio Hotel nebo třeba FC Brno), stejně tak může stupidita skupinu rozložit (nekritická víra v kvalitu skupiny může např vést k tomu, že členové nerozpoznají hrozící riziko, které by kriticky vnímající a racionálně jednající skupina ustála).

Ve vztahu skupiny ke stupiditě lze rovněž pozorovat různé přístupy: Skupina může stupiditu sama generovat, a to nejen dovnitř sebe samé, ale i směrem vně, k okolnímu světu. Může ji podporovat, může ji dokonce i vyžadovat, na druhou stranu se může snažit stupiditu potlačovat; tato snaha se může ale přesmyknout až ve fanatické či dogmatické potlačování stupidity, a tím se sama stane stupidní.

Skupiny a komunity v sobě kromě prvku korekce stupidního chování (kdy člověka mohou upozornit ostatní členové na to, že se chová stupidně, a dotyčný to díky pocitu sounáležitosti s ostatními dokáže snáze přijmout) nesou bohužel i silné stupidizující prvky, jako jsou výše zmíněné jevy: konformita, poslušnost, "pocit výjimečnosti", groupthink, uzavření a ztráta kontaktu s realitou, ...

Skupina neskýtá ochranu před stupiditou a iracionálním jednáním. Smutnou ironií je fakt, že víra v racionalitu skupiny je iracionální a rovněž stupidní...

Z tohoto důvodu jsem velmi skeptický k nekritické víře v "samočistící" schopnosti komunit. Za jistou hranicí je rovnováha "objektivita vs. skupina" už natolik rozkolísaná, že negativní ("umírňující" - homeostatická) zpětná vazba je přemožena ("překřičena") pozitivní ("zesilující") zpětnou vazbou a skupina směřuje buď k "čisté objektivitě" (a tedy svému rozpadu) nebo k "čisté skupinovosti" (a tedy ztrátě schopnosti racionálně uvažovat; zfanatizování).

Rovněž považuji nekritické nadšení pro "socioware" coby nástroje "lepšího" než "individualware" za ukázku jistého druhu iracionality, vyplývající z přesvědčení, že "více je automaticky i lépe" či že "nové" je automaticky lepší než "staré".

Stupidita je zkrátka lidem vlastní (což mě vede k přesvědčení o trvalé udržitelnosti různých Svatých Krav) a neexistuje proti ní žádná obrana - snad pouze ostře kritické myšlení. Jenže takové myšlení bývá často v rozporu s principem fungování skupin, protože je pro ně rozkladné. Lze tedy říci, že skupiny obecně nejsou ani zdrojem či rezervoárem racionálna, ani, jak výše řečeno, ochranou před iracionálnem, ale spíš "ochranou proti racionálnu".

---


Pro zajímavost ještě stručně uvedu myšlenkové chyby coby zdroje stupidity, jak je uvedl Sutherland, a tím dnešní článek propojím s Trvale Udržitelnou Krávou, která právě chybné myšlenkové postupy často aktivně užívá, a tím své chování stupidizuje.

Dle Sutherlanda se dopouštíme těchto myšlenkových chyb vedoucích ke stupidnímu chování:

1. Ignorujeme důkazy svědčící proti našemu názoru
2. Zkreslujeme důkazy svědčící proti našemu názoru
3. Vytváříme souvislosti které neexistují. Buď tím, že souslednost vydáváme za souvislost ("potom není proto"), nebo třeba tím, že z úvah vynecháme to co se nestalo. (Z informace "Na eshopu X nakoupí denně 100 lidí, na eshopu Y jich nakoupí denně 20" je často vyvozován závěr o kvalitě eshopů - tato informace ale neříká nic o tom, kolik lidí na daném eshopu NEnakoupilo. Pokud v eshopu X nakoupí denně 100 lidí, ale přitom 500 potencionálních kupců NEnakoupí, je to jistě horší výsledek, než když na eshopu Y nakoupí 20 a pouhých 5 potencionálních kupců odejde s nepořízenou.) Další důvody pro tvorbu neexistujících souvislostí jsou: Očekávání že se NĚCO stane (nejčastěji se s mimozemšťany potkávají lidé, kteří setkání s nimi očekávají), neschopnost určit skutečnou příčinu jevů, omyl prvního dojmu a stereotypní myšlení.
4. Mylně určujeme příčiny jevů
5. Mylně vykládáme skutečnost
6. Rozhodujeme se nedůsledně. Příkladem je tzv. omyl z ukotvení, který se projevuje např. v dotaznících, kde mají lidé určit své hodnocení nějakého jevu stupnicí, např. "oznámkujte 1 až 5" nebo "Zařaďte se na stupnici radikální levice - umírněná levice - střed - umírněná pravice - krajní pravice" - dvě třetiny lidí odpovídají tak, že se jejich odpovědi rozloží okolo středu stupnice
7. Mylně odhadujeme pravděpodobnosti
8. Nadměrná sebedůvěra. Podle dotazníků se 95% mužů-řidičů domnívá, že jsou lepšími řidiči než je průměr, takže téměř polovina vědomě či nevědomě nadsazuje. Stejně tak si většina lidí myslí, že budou žít déle než ostatní či že jim se vyhnou vážné či smrtelné nemoci. Psychologicky to není jistě nic špatného, pokud se tím ale člověk řídí, bývá často jeho chování stupidní
9. Mylně hodnotíme rizika
10. Vyvozujeme mylné závěry
11. Přehnaně spoléháme na intuici

---

Stupidita je další významný fenomén, jehož působení na internetu by nemělo být opomíjeno. A i přesto, že stupidně se chováme čas od času všichni, tak opravdových hloubek iracionality dosahuje až stupidita skupinová. Proto se jí zabývám coby důležitým efektem, který má vliv právě na tolik adorované "komunitny", "groupware" a "socioware".

V článku čerpám z knihy Základy stupidologie - život s deprivanty II

PS: Je nutno si uvědomit, že jedinec se členem komunity stává vlastním uvědoměním a přihlášením k příslušnosti, nikoli tím, že je okolím k této komunitě přiřazen. To, že někdo má např. stejný názor a stejné myšlenkové schéma jako nějaká komunita z něj ještě nedělá člena této komunity, členem se může stát až ve chvíli, kdy se tímto členem cítí být. Do té doby je to pouhá "nálepka" či "škatulka".

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

ŠPORT

Futbal podľa Schutza: Kozákovej zostave sa nedalo rozumieť

Pre budúcnosť by nemalo ujsť pozornosti, že to bol jediný zápas EURO 2016, v ktorom porazený nekládol odpor.


Už ste čítali?